Věřňovice – Luična 2:3 (2:0)

Sestava Finstalu: 20 hráčů, dvacet srdcí 🙂
Branky Finstalu: vlastní, Mikulec, Tomiček K.

Tentokrát jsem se rozhodl pro zhodnocení nikoliv zápasů, ale pro to, proč ten fotbal vlastně všichni děláme!

21414714_1609976822386295_8440424269092681564_o

Jsou okamžiky v životě hráčském či trenérském, kdy se člověk cítí beznadějně a jsou okamžiky, kdy člověk věří, že to dobře dopadne. Víte, ten včerejší zápas ve Věřňovicích byl pravý příklad toho, že když se nezlomí hůl a bojuje se do konce, že to vlastně může být výhra nehledě na výsledek. Tentokrát jsem po prohraném poločase 2:0 nemusel v kabině zvyšovat hlas, protože jsem na našich hráčích viděl, že to prostě chtějí zlomit, že do toho půjdou po hlavě, cítil jsem to z nich. Viděl jsem ty, co udělali chyby a jak je to mrzelo. To tak někdy prostě člověk cítí.

Nemýlil jsem se. Když jsem v druhém poločase viděl, jak jezdí po prdeli Mikulec, Staufčík, Kuba Myšinský, Goroš, jak zvedl příchod Radka Tomíčka výkon celého mužstva, tak jsem věřil, že z Věřňovic neodjedeme s prázdnou. Samozřejmě výhra 2:3 je bonus, na který by si o poločase nevsadil nikdo, ale já klukům věřil stále. Samozřejmě, stálo při nás i štěstí! Výborně chytající Balko dával klukům jistotu, že to otočit půjde! Když jsem viděl kluky na lavičce, jak svým parťákům fandí a věří, jak je ženou do každé akce, jak je povzbuzují, tak to jsem byl na Finstal pyšný, pyšný jako páv. Opravdu jsem zjistil, že tentokrát vyhrál kolektiv, jeho síla, jeho víra, to co jsme společně budovali, nám tentokrát vyhrálo zápas. Když jsem viděl toho Hanyzka po zápase, jak křičel to naše FI FA FO, tak jsem věděl, že to Lučinské srdce je na správném místě. Doufám, že se na mně nezlobíte, za to, že jsem nekomentoval utkání, ale já to prostě takto cítím, musel jsem se o to s Vámi podělit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *